Mám za sebou první tři týdny projektu „My hometown” pro účely soutěže na Instagramu. Zadané podmínky jsou v harmonii s dokumentaristikou a se značkou Leica (soutěží se o Q3) – neřezat, fotky musejí být jak vylezou z foťáku. Takže po iks letech mám jako hlavní nářadí zoom objektiv a učím se ladit kompozici okamžitě na místě.

Počítám, že za ten rok, který je přede mnou nasbírám víc fotek, kde nebudu muset moc zasahovat ani do světel a stínů a počítám s tím, že určité motivy budu mít nafocené víckrát (budu ladit celý vizuál podle požadavků na transparentnost a minimální úpravy) a vyberu finální soubor tak, aby seděl do zadání.

Mezitím zveřejňuju obrázky, kde mi chybí samotná špička kostela, nebo jsem řezala a rovnala snímek. Používám Olympus 12-40 f2,8 Pro (za velice pěkný peníz z druhé ruky) a musím říct, že na tom objektivu něco je. Nečekala jsem tak technicky dobrý obraz a mám to sklo čím dál raději.

Učím se chodit pravidelně navečer na procházky a hledat různé drobnosti. Poté, co jsem posledních několik let fotila hlavně street zjišťuju, že když ve snímku nemám lidi, nemám co fotit. Zároveň mi u street focení vadilo, že nemám čas myslet a ladit kompozici a vadilo mi, že jenom lovím a netvořím. Aktuálně si dávám oraz a zaměřuju se na soutěžní projekt, ale zatím to vypadá, že další krok bude skloubit oba póly dohromady.

Byla jsem v Kyjově na food festivalu a foťák jsem měla 2/3 akce v batohu. Z celé akce s foťákem v batohu mám akorát dva hlavní vjemy:

1) před jedním stánkem ležel růžový nafukovací plavací kruh s hlavou a krkem plameňáka. Jediný snímek, o kterém vím, že je škoda, že ho nemám.

2) součástí byl sraz veteránů. Viděla jsem nějaké výstupy od fotografů s většími foťáky a velice mi nevyhovuje, když je foceno na nízkou clonu a v rovině ostrosti jenom část jediného auta. Jsem typ, který raději ukáže víc z celé akce, i když pár dobře zvolených detailů k reportáži patří taky. (Poznámka pod čarou – nemusí mě mrzet, že mám Olympus a ne full frame. V mém případě s mým způsobem práce není malý snímač to, co by mě brzdilo) .

Důvod, proč jsem si vybrala ten konkrétní food festival byla Šárka Vaňková. Už na začátku roku jsem si mezi menší cíle vytyčila navštívit program P.S. Iveta, který vznikl s kapelou Freddyho Bittnera – poslední Ivetou autorizovaný koncertní playlist s její poslední kapelou. Šárku znám ze Superstar a samotnou by mě nenapadlo, že v Ivetině repertoáru bude takhle dobrá. Něco se kutálí i po síti, ale naživo to má kompletně jinou energii.

Cílem na aktuální období je naučit se znovu fotit. Hlavní motiv, kompozice, světlo. Jeden z důvodů, proč jsem se dala na street byl i ten, že stačilo, abych byla ve městě a lovila zajímavé momenty – bez čekání na světlo. Nicméně po nějakém tom roce jsem zjistila, že to taky není pravda a že jsem se chytila do jedné z pastí. Nevěřím, že se svým focením zůstanu v krajině mimo lidi natrvalo. Znám se za ty roky po kreativní stránce dost dobře na to, abych věděla, že se do města s foťákem vrátím. Jenom musím trochu přerámovat zvyky a zresetovat mozek.