Moje první kroky s foťákem vedly do krajiny, následně jsem přešla na street. Teď to vypadá tak, že použiju obojí a uplácám z toho větší celek (který si, doufám, ohnu podle svého) . Zrovna čerstvě jsem se upsala do jedné takové akce, která spočívá v tom, že budu rok fotit město kde bydlím a za rok odevzdám soubor o deseti až patnácti fotkách. Vábničkou je Leica Q pro autora toho nejlepšího souboru.

Osobně si nemyslím na výhru. Říkám si spíš to, že se můžu za rok dost posunout. Už jen to, že mám daný časový úsek a jedno téma. Líp se mi vysvětluje v černobílé a ten soubor na barvu nevidím, ale už teď jsem se dost změnila tím jednoduchým rozhodnutím, že do toho jdu. Mám strach? Samozřejmě. To nejhorší co se může stát je, že ten soubor uvidí jenom hodnotící osoba a s tím dokážu existovat.

Můj vkus na projekty se dost mění. Už delší dobu ale mají jednu společnou červenou nit: příběh. Jsem spíš story-driven fotograf než ten, který tvoří jednotlivé snímky do portfolia. První takovou vlaječkou byl projekt Zapomenutá řeka; to jsem fotila ještě v přírodě a zaměřila jsem se na kousk původního toku řeky Moravy, které přežily regulaci. I tak mě v rámci krajiny zajímá téma sucha a vlivu člověka a dokážu si představit, že se s dalším projektem vrátím k člověku a krajině.

Postupně se po jednotlivých vláknech odpoutávám od samotného street focení ve smyslu náhodného lovení jednotlivých záběrů. Beru to, co jsem dělala doteď (jak krajinu, tak street) a skládám z toho kompaktní celek. Ostatně ani knížky vyfocené pro úvodní ilustrační fotku nejsou vybrané náhodně. Tentokrát to není fotobanka, ale kousek mojí sbírky. Wiedel a protesty proti jaderné energii, Šibík a Severní Korea a Jaro 2020, kdy udeřil Covid, Birgus a černobílý dokument spojený s dobou minulou nebo aktuální publikace Czech press photo. Všechno to jsou knížky, které řeší spíš příběh než portfolio.

Letos počítám s tím, že ten odklon od klasické street fotky dokončím a dojde k tomu, k čemu se už poslední rok neúnavně schyluje. Čím dál míň mě zajímá „lovení lidí” na ulici a kloním se k nějakému zajímavému příběhu. A když už o těch příbězích mluvíme, vrací se mi to, co denně kolem sebe vídám. Proměna v krajině a sucho. Směr vytyčený mám; teď už se ho jenom držet.