Občas je to složité. Nikdo se nenarodil jako génius a i když je člověk ponořený ve focení už patnáct let, neznamená to, že bude pořádat výstavy a vyhrávat ceny. Tím spíš, když se třeba delší dobu hledá, střídá témata a trvá, než doopravdy v něčem zakotví. Není to tak dlouho co se objevila nová sociální síť. Threads. Unikátní je tím, že se vaše příspěvky doopravdy dostanou k úplně cizím lidem. Na jednu stranu je to to, na co člověk se svojí tvorbou čeká. Na stranu druhou – co s tím vším dál?

Každý aktivní na internetu je pomalu seznamovaný s tím, že se jednou setká s hatery a že ty komentáře pod jeho obsahem nebudou jenom sluníčkové. Zvlášť když ještě fotit pořádně neumí, když je to street fotka, která sama o sobě stojí na světle a na reakcích a dokud člověk obojí neovládá, dopadá to různě. Část kolegů to obchází černobílou fotkou. Vypadá výtvarněji, zjednodušuje ten barevný chaos tam venku a aby v černo bílé fotce vynikl objekt, musíte časem začít pracovat s kontrastem a s tvary a samo vás to navede dál.

Opravdická barevná fotka je celkem složitý element. Fujifilm se to naučil obcházet filmovými simulacemi. Je to jako kdybyste v Lightroomu projeli komplet všechny svoje fotky jediným presetem. Vzhledem k tomu, že ty Fuji simulace přímo ve foťáku jsou odladěné přímo ve Fuji, dost pomůžou s emocí a výsledným vizuálem a uhladí ten barevný chaos jenom tím, že ten váš snímek natónují určitým způsobem. „Holá” barevná fotka je závislá jenom na tom, co člověk vidí a jak s tím dokáže operovat a přiznejme si to – každý není Daniela Matulová, která má na barevnou fotku v ČR patent a umí ten barevný svět kolem nás ohýbat podle svojí vůle.

Je velice jednoduché dostat se se svojí street fotkou do takového stádia, kdy se líbí jenom vám, pak pár lidí kolem vás vám fandí a pak vám právě třeba na Threads přistávají komentáře, že něčí šestiletý syn fotí líp než vy nebo že to vypadá, jako kdyby se vám v kapse omylem zapnul foťák v telefonu. Zvlášť když jsou ty komentáře podpořené minimem lajků, které napovídají, že ty fotky jednoduše míří mimo. Tak co s tím?

Běžte blíž. Když už mám v článku Danielu Matulovou, vecpu sem i Šibíka. Potřebujete na těch fotkách hlavní motiv a pokud se bavíme o street fotce, potřebujete emoce z tváří lidí. Je úplně normální, že se počet použitelných fotek z jednoho dne pohybuje kolem dvou, tří a někdy ani to ne. Hlavně zezačátku se budete dost učit a spousta momentů vám uteče.

Odstraňte co není vaše. Průběžně fotím i do černobílé. Celý foťák si přepnu do monochromatického režimu a fotím rovnou bez barev. Většinou mě to po pár dnech zase přejde a drtivou většinu fotek z toho RAWu nechávám barevnou. Baví mě to řešit v barvě a černo bílou si pomáhám v jednotkách případů, kdy je ta barva vážně na obtíž nebo kompletně zbytečná. Nemusíte vědět rovnou to, co tvoří váš styl. Zezačátku stačí vědět, co není váš styl a co fotit nechcete.

Foťte pro sebe. Dneska žijeme v divoké době. Není extrémně nutné hned všechno zveřejňovat. Budete fotit, i když nebudete mít kam ty fotky nahrávat? A co v takovém případě budete tvořit? Kdysi vycházel časopis Digifoto. Šéfredaktor Petr Lindner tam měl každý měsíc úvodník a v jednom z těch úvodníků byla myšlenka zástupce ze slavného rodu Muchů (ano, od Alfonse Muchy) a ta myšlenka zněla, že před čtyřicátým rokem života by člověk neměl nic publikovat, protože se za to bude stydět. Kolik vám chybí do čtyřiceti let? A kolik toho už máte nahráno různě po sítích?

Ano. Můžete se utěšovat tím, že hejtři jsou moroni a nerozumí tomu. Jenže oni pod těmi fotkami budou a bude potřeba se naučit, že existují a budou se vyjadřovat. Jediné na čem záleží: baví vás to, co tvoříte? Líbí se vám to, co přidáváte? Budete to dělat i bez fanfár a bez pochval? Jedině na tom záleží a nikdo netvrdí, že se to časem nespraví a že se fotit nenaučíte. Chce to jenom čas a praxi.