Jsou našimi průvodci ať chceme nebo ne. Upozorňují nás na překračování našich hranic, oznamují nám vybíjení našich vnitřních baterek a radí nám, kudy se dát a kde to může být nebezpečné. Musejí fungovat v rovnováze s našimi ostatními součástmi. Náš mozek (ta vysokorychlostní kalkulačka, která bere jenom fakta) , naše emoce (to srdce, které jde po hlavě do věcí, které jej zaujmou a nedívá se doleva nebo doprava) a naše duše (ta část, která není spokojená, pokud se na delší dobu zavřeme do jednoho a toho stejného tvoření a nezkoušíme nic nového) .

Je nemožné neptat se emocí, pokud chceme tvořit. Tvorba vyvěrá z nás a s emocemi je spojená. Určitě si všimneme rozdílů v tvorbě, kterou jsme spáchali v dobrých časech a kterou jsme tvořili s těžším srdcem. Emoce by neměly rozhodovat, jestli koupit nebo prodat. Neměli bychom se ptát emocí, jestli udělat nějaký větší výdaj nebo jestli potřebujeme nakupovat. Ale měly by napovídat, co nechat být a kudy se vydat. I když vidíme jenom po první zatáčku, jsou to emoce a naše břicho, co nám napoví, jestli tu cestu chceme zkoušet.

Emoce jsou hlasem srdce a pak je tady záměr – ta část, která pomocí mozku skládá do naší životní mozaiky konkrétní kamínky. V ideálním případě by emoce měly podporovat tu cestu, kterou si nalinkuje mozek. Cílem by bylo vyrovnat ty misky vah a klidně si počkat, dokud ten příval emocí nepřejde. Loni v říjnu jsem jenom na základě emocí koupila Ricoh GR3X. Ani ne za měsíc jsem ho prodávala dál, protože mému Záměru z různých důvodů neseděl. Od té doby mám o zkušenost navíc, která mi pomáhá třídit potřebuju, chci a jsem jenom zinfluencovaná zvenčí. Občas je potřeba vyzkoušet i slepé uličky, aby člověk zjistil, jak mají chutnat a jak mají probíhat z emocionálního hlediska.

Pokud by nám emoce měly šéfovat, připomínal by náš život horskou dráhu. Pokud vám něco napovídá, že musíte nakupovat nebo jednat okamžitě a zkoušet se na to rozhodnutí jednu noc vyspat je nepřípustné, protože by zítra bylo až příliš pozdě, je to spíš posedlost než volání vaší duše. Už vím, které pohnutky je nutné nechat ležet klidně i několik dní, protože jsou postavené na nezdravých základech. Emoce můžou pomoct, ale je potřeba zpracovat nejdřív posedlosti a závislosti, které náš emocionální mechanismus zhusta využívají a dokážou se tvářit stejně jako naše vlastní součást. I když pak přejde pár hodin, ten urgentní nápad odplave a my se pak mlátíme do hlavy, co to z nás zase vypadlo (pokud se tou urgencí necháme stáhnout) .

Z tohoto pohledu se „nedělat nic“ jeví jako užitečná pomoc. Naučit se pravidelně vypínat a nepřijímat žádné podněty, i když jsme zvyklí mít telefon u ruky a někde něco scrollovat. Letos mám zajímavý úkol – třídit co sleduju a pozorovat, co se mi začne dít v hlavě. Už dlouho tam jenom přidávám a ta hromada roste, i když už pořádně nemá kam. Bude zajímavé pozorovat, co přesně se v té mojí hlavě po tom všem začne líhnout.