Při poslední meditaci se mi objevilo před očima všechno od mých blogerských začátků. V té vizi jsem seděla naproti jedné osoby a vyprávěla jí o Argemě a o svém blogování. Byl to zvláštní pocit. Poprvé po dlouhé době se mi do hlavy necpaly virtuální katastrofy, ale objevil se mi tam můj progres a moje změny od září 2007 až do dnešní doby.

Dost věcí se změnilo. Čekala bych tehdy, že ze mě časem bude street fotograf? Upřímně, když se na to podívám zpátky, asi někde v hloubi ano. Zatím mě ještě nezačalo bavit sedět venku na lokaci a čekat na světlo a zatím mě ještě pořád nezačaly bavit zásadnější úpravy fotek. Krajinařina se neobejde ani bez jednoho a já jsem potřebovala zvládnout dost věcí ještě před tím, než jsem se mohla vydat s foťákem do ulic.

Zkusila jsem si tehdy být „na ráně“ a zvládat takovou menší bouři. Teď už je to každému jedno a já jsem se naučila, že je všechno dočasné – i virtuální kauzy, o kterých si člověk myslí, že pro něho budou nějak zásadní a že už jsou nafurt. Všechno se mění, život taky a nakonec je každá kauza důležitá jenom natolik, jak si ji člověk pustí k tělu.

Měla jsem tehdy před sebou předestřené určité cesty dál, které by mě spojily s trochu jiným životem, než žiju teď. Rozhodla jsem se zůstat sama za sebe a zkusit, co na mě čeká. Projít úspěšně no buy rokem je další milník. Nejde tady teď jenom o to, abych si úspěšně odfajfkovala čas bez nákupů a za rok si všechny ty nákupy vynahradila. Chci ten čas využít pro sebe, chci se zastavit a učit a možná s tím souvisí i ten fakt, že jsem dost omezila svoji internetovou stopu.

Začala jsem si znovu psát papírový deník a dost věcí teď končí v něm. Od roku 2007 jsem dost let fungovala tak, že úplně všechno co jsem vytvořila šlo hned na internet. A kolikrát jsem tvořila jenom proto, abych to na ten internet mohla dát. V současné době mám na andreavyor.cz dva články s fotkama a jinak nic a tady to ožije párkrát za měsíc, protože jsem si místo psaní zvykla čumět na Youtube. No, to se brzo změní taky.

Po půl roce vážně míněného no buy roku jsem se velkým obloukem vrátila k sobě samotné a začala uvažovat o tom, kdo jsem, co mě charakterizuje, co jsem chtěla dělat a co bych si poradila nezaujatýma očima. Zvládla jsem si nekoupit prezidentské známky (ano, jsou boží, ale že je to hezké ještě neznamená, že mi to k něčemu bude), vím přesně, co jsem který měsíc od začátku roku měla za velký výdaj (to ještě loni určitě nehrozilo), vím přesně, co chci fotit a proč (ještě relativně nedávno jsem vážně uvažovala o návratu ke krajinařině – vliv hlavně Nigela Dansona a Petera Madse Iversena) a pomalu začínám cítit sebe samotnou.

Něco se změnilo. Ještě ne nijak zásadně, ale motivuje mě to pokračovat dál s no buy rokem a s meditací. Jsem zvědavá, co na mě vypadne příště.