Od půlky listopadu 2022 funguju s jedním a tím samým nářadím a nejsem na to vůbec zvyklá. Moje nervy dělají co můžou aby mě dostaly zpátky na starou trať a je dost zajímavé je sledovat. Zvlášť od té doby, kdy jsem svým mozkovým procesům začala věnovat zvýšenou pozornost. V lednu 2023 jsem podlehla vzpomínkovému cestování po Slovensku v roce 2019 a znovu si pořídila Panasonic GX80. Aktuálně je nahraný na bazaru na prodej. Od té doby jsem měla dva další gear záchvaty, které oba trvaly cca tři dny a proběhly bez nákupu čehokoliv dalšího.

Po několika letech zkoušení různých témat jsem zakotvila u focení ve městě. Dokud jsem měla menší výbavu, důsledně jsem se věnovala focení lidských tváří a snažila se zlepšovat. Pak jsem si všimla, že je to pár let co fotím venku a stále ve mně vyvolává stres, když mám fotit lidi zepředu. Začala jsem dělat čím dál větší odstup a hledat „tu svoji“ cestu, která mi bude dělat radost a zároveň bude zahrnovat jak lidi, tak venkovní prostory.

Co se týká souboje malá versus velká technika, vycházela jsem z jednoduchého klíče. Můj nejmenší foťák byl Panasonic GF7. Neměl grip a dost blbě se držel. Neměl hledáček a z GF7 vycházím, když pro svoje účely porovnávám populární Ricoh GR III . Jedna zajímavost: i když jsem introvert a na mojí street fotce je to poznat, nevadí mi venku fotit přes hledáček a přes hledáček udělám 2/3 svých fotek. Líp přes to vidím co přesně fotím.

Druhá část klíče je samotné používání fotoaparátu. Nejde o to, co máte v ruce, ale o to, co s tím musíte udělat. Musíte to zvednout a namířit na člověka. Vy sami vidíte jenom displej a zadní stranu fotoaparátu a psychologicky je to stejně náročné, ať už máte jakkoliv velký fotoaparát chcete. A tichá závěrka: v reálném městě je těch zvuků kolem vás daleko víc a ta závěrka není tak hlasitá, jak se vám může rozléhat v hlavě.

Co vlastně je důležité, když brousíme venku a vyhlížíme street fotky? Správně, motivy a celkový rám. Může se to zdát triviální. Prostě jenom hledáte zajímavé postavičky v davu a fotíte si je, ale mě to tímto směrem až zas tak nelákalo. V poslední době si všímám, že si hraju s iluzemi, s odrazy a se světem, který je a zároveň není. A zároveň se mi dýchá daleko líp, když nemusím fotit do tváří (introvert jako vyšitý, říkala jsem vám to) . Začala jsem anonymizovat a dost využívat vlasy, zrcadla a výlohy.

V poslední době si začínám myslet, že spousta fotografů v diskuzích chodí dost málo ven. Dokud smrdím v porovnávání funkcí, v ohniskových vzdálenostech a v clonových číslech, dokážu se v nabídce ztratit a vybrat si klidně každý den jinou techniku. Když s tím ale jdu fotit ven a zaměřím se na fotky, velice rychle zjistím, že jsem to spíš já, kdo brzdí ten objektiv, který právě mám. A že mi nic nebrání tvořit, protože moje stávající technika krásně stíhá.

Co se týká full frame Nikonu, vyhovuje mi rychlost (a to mám Z5, o kterém se píše všelicos) a líbí se mi full frame podání pozadí. Nejčastěji funguju na clonu f4 a fakt se mi líbí, jak vypadá ostrost hlavního objektu a pozadí. Vzhledem k tomu, že jsem osmdesát procent času na cloně f4 najednou padá důvod k vyhlížení skel f1,8 nebo 1,4 . Ale to je právě ten střet s realitou, který to chce.

Na Fujifoto v bazaru mají použitou X100V a na Megapixelu v bazaru mají použitý Ricoh GR III. Oba dva mají menší snímač než Z5 a mně se asi nechce zpátky. Ano, jsou menší a skladnější a celkem rychle je uklidím do kapsy, ale jak si hraju s těmi soubory z full frame Nikonu, nevidím důvod zmenšovat snímač. Moje introvertí focení nijak neomezuje to, jak velké mám nářadí, protože bych lidi čelně zblízka nevyfotila tak jako tak už jenom z celkové povahy věci. Stejně bych si musela hledat cestu a to sebevyjádření, které mě popisuje. Zatím mám za sebou sérii pokusů a lehký nástřel celkového tématu, ale vypadá to, že spolu budeme dost dobře fungovat.