Zrovna dnes jsem narazila na myšlenku, že ať si jsou všichni klidně produktivní a namotivovaní, já si počkám na jaro. Asi to tak bude. Cítím potřebu ještě jednoho pomalého měsíce, ať si dám dohromady motivaci a skrze nová předsevzetí ze sebe nedělám někoho kým nejsem.

Do toho zběsilého poletování po městech jižní Moravy přidat procházky v „domácí“ přírodě , zaměřit se na témata, která mě nenavádějí měnit používaný foťák a přidat trochu toho blogu. Dokud jsem se poslední roky pokoušela být „jenom“ fotografka, pořád to nějak nebylo ono. Mezi svátky jsem začala zpátky číst knížky a pomalu se vracím i ke svému vlastnímu psaní. Jednoduše se osobně nepovažuju za fotografku, blog je mi blíž a i když se to může zdát jako banalita, pro mě to znamená lehkou korekci směru.

Nekončím s focením. Jenom se už nepovažuju za fotografku. A zároveň si nemyslím, že bych jako blogerka nemohla fotit nebo tvořit nějaký dlouhodobý projekt. Focení je pro mě dlouhodobě úspěšný způsob, jak si vyčistit hlavu a tak to taky zůstane. Spíš to všechno beru za trochu jiný konec a hodlám vyzkoušet cestu, která už teď říká, že ten foťák který mám teď je dobrý víc než dost a že je škoda, že se víc nezabývám svým bezprostředním okolím.

Loňský devítkový rok mi pomohl se zlozvyky (místy celkem brutálním způsobem, ale uznávám sama, že to jinak nešlo) a nakonec mě zbavil i těch mých chutí na celý photography segment. Vracím se zpátky k tomu, co mě na tom celém internetu začalo zajímat ze všeho nejvíc (založit si blog) .

V porovnání s několika posledními lety komplet měním směr, i když to zrovna v mém případě vzato kolem a kolem nemusí být takový šok. Když si vezmu sebe poctivě, bez blogu jsem nebyla spokojená a pořád mi něco chybělo. Ten akt, kdy já sama tvořím něco z nuly. Patřím spíš mezi písmenka než mezi pixely a na tom hodlám nadále pracovat.