V tu nejbarevnější část podzimu umí fotit krajinu každý. A tak mě vůbec nepřekvapilo, když mě to jako první focení po prodělané viróze vytáhlo na Struhu. Dokud jsem dělala jenom krajinu, došla jsem postupně do stavu, kdy jsem začala dřevo a vodu považovat za svoje „power elements“ . Na tom se změnilo jenom málo; dřevo, voda nebo ideálně kombinace je prostor, ve kterém se cítím nejlíp a to se pak nejlíp tvoří.

Málokdo zůstane celoživotně u jediného žánru. I Josef Koudelka má v portfoliu projekty, kde nejsou lidi. Ať už se jedná o studii Černý trojúhelník (tématem Krušné hory) , nebo soubor Ruins (jak píšu tento článek je stále možné v Praze navštívit výstavu k tomuto projektu) . Aktuálně „nemám na lidi náladu“ a tvořím bez nich.