Je to nějakou dobu, co jsem začala kupovat knížky. Celkem dlouho jsem byla přesvědčená, že jedině papír. Listovat stránkami, cítit papír v prstech, užívat si tu vůni a moct si hned najít přesně co potřebuju. Pak se něco změnilo. Přesněji řečeno, došel mi prostor v knihovně.

Teoreticky by stačilo vzít starší knížky a prodat je – případně je odnést do veřejné knihovny. Zvlášť když nevím, jestli je budu ještě číst. Jenže já jsem sysel a ta představa se mi příčí. Tak se mi v poličkách ukrývá Hirka, kterou jsem četla jednou, nějaká kupička literatury o minimalismu z doby, kdy jsem krotila svoje zlozvyky, a třeba dvacet Nor Robertsových, které mám už nějakou dobu i v elektronické verzi, ale proč se těch papírových vzdávat?

Některé knížky se nevyřazují. Třeba Nekonečný příběh od Endeho nebo Harry Potter. Málo jich čtu opakovaně a veřejná knihovna by měla stačit, ale to skladování je zatím jediná věc, kterou si neumím odepřít. Určitě tam mám kousky, které by šly poslat dál – nevzpomněla jsem si na ně do dneška – ale mám dost už jen z nedávného prodeje celkem velkého balíčku fototechniky po bazarech a s knížkami se mi to opakovat nechce.

Když to zkrátím, nakonec došlo na čtečku i u mě. Bylo to rozhodnutí z rozumu, protože prostor dochází rychle a zatím nejtěžší je kupovat ty knížky doopravdy v elektronické podobě. Tak nějak ze zvláštních důvodů mi do toho košíku skáčou v papíru a ze čtečky si dělají srandu. Výhodou je, že ty elektronické člověk sežene i v případě, že mají fyzické vydání vyprodané. Živě si pamatuju, jak jsem Královu přízeň nakonec sehnala slovensky v antikvariátu, protože fyzicky byla tehdy nedostupná (bylo to chvíli poté, co vyšel ten film se Scarlett Johansson a Natalií Portman) .

S nějakým tříděním zase nějaký prostor vyhrabu a bude to zas bitva padesát na padesát. Ve finále jsem si zvykla do čtečky pořizovat série o více dílech a fyzicky jednorázové záležitosti a zatím udržuju křehkou rovnováhu, kde má svoje místo jak elektronika, tak papír. Jenže jednoho krásného dne ten prostor dojde doopravdy…