Mám ve sbírce jedno poškrábané DVD. Bylo mi asi nějak sedmnáct a jela jsem se školou na cyklo výlet na Pálavu. Po kouskách to DVD ještě přehrát jde a čas od času mě popadne chuť. To jsem tak nějak začínala vylézat z kukly a když se podívám, co všechno jsem za tu dobu zvládla, rozhodně si nemyslím, že bych tady byla zbytečně.

V březnu mi bylo 35. Měla jsem ke zpracování kopec zlozvyků a teprv letos se cítím dost jistá, že se neztratím a že zvládnu operovat se životem ve svůj vlastní prospěch. Na jednu stranu mám půlku života za sebou a měla bych mít pocit, že nestíhám nebo se mi nedaří jak bych chtěla. Na stranu druhou jsem se toho zvládla hodně naučit, nejsem už ten stejný člověk jako v sedmnácti a zjistila jsem, že se umím naučit všechno co potřebuju.

V sedmnácti jsem byla šílená strachy z trhu práce a chtěla jsem ze školy rovnou do důchodu, abych se tomu všemu vyhnula. Byla jsem nejistá, nevěřila jsem si, nedokázala si představit, že půjdu pracovat a neměla jsem ani jednu brigádu, kde bych si něco zkusila. V mé aktuální a zároveň jediné práci jsem se všechno učila, nabírala sebejistotu a zvykala si, že jsem člověk a ne hadr na podlahu. Mám větší přehled, vím kde bych v případě potřeby hledala další práci a naučila jsem se vést si rozpočet.

Život má svůj směr a svoje tempo a já jen vím, které další zlozvyky mám zpracovávat. Ne kam povede moje cesta. Hlavou se mi už od puberty honí kde co a přišel čas to začít evidovat a třídit. Myšlenky mají být energie a ta moje je pořádně zmatená. Pravidelné meditace mi ukázaly, v jakém stavu tu svoji hlavu mám a teď je čas udělat další krok dopředu.

Moje sedmnáctileté já by se divilo, kdyby mě teď vidělo a nakonec by bylo hrdé. Teď jenom po té samé cestě pokračovat zase o pár zatáček dál.