Skutečný progres prý začíná, když člověka přestanou bavit jeho vlastní výmluvy. Listopad a prosinec vyvrcholily lehkou depresí, kdy jsem vyloženě toužila schoulit se do klubíčka někam do nory a nevylézat, jen být a počkat, až to přejde. Na jednu stranu jsem se věnovala focení, ale na stranu druhou jsem zvyklá být blogerkou a psala jsem si akorát lehký deník a to ještě ne každý den, i když jsem se snažila nezanedbávat. Potřebuju být víc než jenom do práce a z práce a potřebuju tvořit, jinak se moje duše cítí utlačovaná a já si připadám jako člověk, kterému chybí část energie.

Jak na tom jsem? Stále mám svůj Nikon Z5, který jsem kupovala v listopadu 2022. Vím líp než kdy dřív, že mě baví fotit ve městě spíš než v přírodě a můj úkol bude učit se fotit street. Jo, s tím co mám. A moje low buy / no buy a všechno ostatní, co jsem doteď zkoušela? V listopadu jsem kupovala dárky, úspory nula, ale něco se zlomilo a mě přestalo bavit, že se furt nedokážu odrazit od nějakého toho svého standardu, na který pokaždé dosáhnu (a pak zase něco koupím a jedu znovu) . Vánoce fakt nejsou ideální čas na spoření, ale jsou vhodným obdobím na odpočinek, na přemýšlení a na úklid, a tím teď nemyslím ten můj chaos okolo, který je důsledkem toho, jak jsem se poslední měsíc a půl cítila.

Říjen a listopad jsem psala deníček na Notion, do poznámkové aplikace, která jde spárovat i s mobilem. V prosinci jsem se přestěhovala zpátky do 200 listové A4 záznamní knihy z papírnictví a datlím znovu články na blog. Musela jsem si zkusit, co se stane, když přestanu být blogerkou úplně, a dohnalo mě to směrem, který jsem fakt nečekala.

Stále mi funguje „pay yourself first“ strategie (jen co se vyhrabu z Vánoc) . Ať už to bude jakkoliv vysoká nebo nízká částka, fungovat to bude pořád stejně a já budu mít jistotu, že zůstatek na spořicím účtu poroste. Důslednost se učím na budíku. Jsem člověk, který umí čtyřikrát zamáčknout budík než vstane. Tak jsem si nastavila čas nějak k času třetího zamáčknutí a nutím se vstávat hned na to první zazvonění. Výhodu to má v tom, že jsem často vzhůru o chvilku dřív a jsem to spíš já, kdo na ten budík čeká.

Mobil ráno – půl na půl. Dokážu zapnout WiFi, podívat se na Threads a pak ho zase odložit a jít si po svém. Část dopoledne umím strávit bez mobilu a cílem bude prodlužovat čas bez nahlížení do „furt stejně prázdné ledničky“ . Od té doby, co jsem dva dny strávila v duševní noře vnímám, že na tom, že scrollování umí zhoršovat úzkost něco bude. Ne ani tím, že by se člověk porovnával. Jenom tím, že se k tomu furt a furt vracíte a projíždíte ty svoje oblíbené záložky.

Tak tohle bych byla já zrovna teď. Můžu potvrdit, že ten systém, na který jsem připadla někdy v srpnu a v září mi funguje a fungovat bude. Jen to chtělo ještě pár gramů zloby a frustrace kvůli katalyzátoru pro celou reakci.