Pay yourself first. Ani jsem nevěděla, že se to tak jmenuje. Nedaří se vám vystavět rozpočet tak, aby na konci měsíce zbylo na spoření? Odešlete to na spořák rovnou a na běžném účtu si nechte rozpočet na běžný provoz plus malý bonus, „fun money“ , které poslouží k malým radostem. Ty už ničemu vadit nebudou, protože budete mít úložku na spoření odeslanou hned.

Srpen. Měsíc, kdy mám každých pár dní v hlavě jiný foťák. Za ty roky mi v mozku zůstaly vyjeté koleje konkrétních zvyků, které se mě pořád drží. Jedno plus: to přemítání o nových fotoaparátech se mě už nedotýká na emoční rovině. Necítím radost nebo nadšení, jenom únavu. Jsou to vyloženě duchové v hlavě, kteří zůstali jako důsledek několika posledních let. A bonus: zjistila jsem, že čím víc jsem spokojená s fotkama, které nosím domů, tím míň mám chuť měnit to nářadí, které aktuálně používám.

Několik posledních let jsem psala různě po internetu jak se mi nedařilo s low buy a no buy. Teď na to jdu trochu jinak: nejdřív plánuju, pak udělám a napíšu o tom se zpožděním. Teď se něco změnilo (změnila jsem svůj platební workflow) a já chci přidat do článku, co přesně se změnilo. Pokud by tento článek teď četla Andrea z roku 2018, chtěla by vědět konkrétně co se stalo a kde se co přesně změnilo, že najednou slavím úspěch. Tak tedy:

Klid a ticho. Youtube je plný Sony techniky, protože influenceři potřebují natáčet videa a zároveň fotit a je potřeba zdůraznit, že Sony je v tomto o parník vepředu. Je logické, že by se každý normální youtuber s Nikonem Z5 dost trápil. První důležitá změna přišla s rozhodnutím, že nebudu sledovat a vyhledávat gear videa. Vytvořilo mi to vzduchoprázdno pro další věci a vyčistilo mi to hlavu.

Praxe. Chodit fotit ven. Sledovat, kde se mi líbí, které prostředí vyhledávám, kde chci trávit čas i bez foťáku a pak ten foťák začít brát s sebou. Fotit a fotit a pokud možno si nenutit téma, za kterým musím daleko dojíždět a které mám z ruky. Mít to téma dostupné a v posledních měsících se moje rutina ustálila na dvou foto-odpolednech za týden. Fotit to, co mě táhne a důležité: fotit to, čeho se nebojím. Street fotka není jenom portrét cizince od pasu nahoru.

Důslednost. Dá se trénovat i na „blbinách“ typu ranní vstávání nebo krátký to do list na daný den a tvrdě po sobě chtít ty úkoly splnit. To není teror; pokud trpím chronickou prokrastinací, tak se to „samo od sebe“ nespraví a je potřeba tomu pomoct. A každé finanční rozhodnutí může taková nedůslednost a nechuť stát si za svým rozhodnutím zničit hned na začátku, i když by s tím za normálních podmínek nebyl žádný problém.

Trávit víc času sama se sebou v tichu. Navštěvovat místa i bez účelu fotit. Zajímá mě to, líbí se mi tam? Tak si tam zajedu, i když to není lokace na street focení. Je to lokace pro odpočinek mojí duše a to se počítá taky. Dopřát mému mozku, ať se trochu nudí a netlačit do něj furt nějaké informace, ať má čas zpracovat ten miš maš, co už v hlavě má.

To ticho v mojí hlavě ještě není úplné. Fungují tam ozvěny z minulých let a chvilku potrvá, než se vyčistí. Potřebuju dočistit tu potřebu řídit se podle „normálních“ lidí tam venku na internetu a podle seznamů doporučených fotoaparátů pro street, kde většinou figuruje všechno možné, jenom ne Z5. A možná i dokoupit jednu nebo dvě další fotoknihy, ať mám z čeho studovat.