Od té doby, co jsem si pořídila „normální“ foťák chodím trénovat na Vnorovskou desítku (chodím trénovat focení, ne běh). Za tu celou dobu jsem vystřídala iks foťáků a objektivů a místy lituju, že to nemám všechno na jednom místě, že bych mohla porovnávat a mít to jako dokumentaci svojí změny. Letos poprvé jsem byla na Desítce s full framem a poprvé úplně sama – pohybovala jsem se po vlastní ose, pendlovala tak nějak všude a nechala to celé na sebe působit.

Jsem pořád stejně nepozorná. Na pozadí mi z lidí čouhají klidně další tři hlavy a když si jednou přenastavím clonu na nějaké vyšší číslo kvůli konkrétnímu záběru, v drtivé většině případů ji zapomenu vrátit zpátky. Dívat se a vidět je fakt rozdíl a já mám kolikrát chuť střihnout si celou Vnorovskou desítku ještě jednou, jenom abych mohla spravit ty svoje chyby.

Fotograf Zdeněk Blata, který fotí pro Vnorovský atletický klub, nafotil celou Desítku pevnou padesátkou (Nikon Z 50 mm f1,8 – oba máme Nikon). První věc – ten objektiv je fakt obří. Vyhovuje mi být neviditelná a s takovým „dělem“ to jde těžko. I tak to byl námět k přemýšlení. Já sama jsem v sobotu vyvětrala 40 mm muffin objektiv a co jsem pár článků zpátky řešila, jestli jsem si neprodala zoom objektiv, který ještě budu potřebovat, teď už si tím nejsem tak jistá. S tím malým pevným 40 mm sklem jsem víc součástí scény a líp se mi funguje.

Fotila jsem na prioritu clony, citlivost jsem měla na ISO 400 a čas mi to počítalo někde kolem 1 / 160 s. Nějak ty hodnoty vidím, ale nevnímám a zrovna tady byla ideální příležitost zvýšit citlivost, abych zkrátila čas. Mám hezky rozmazané botičky, ale víc mě štve, když mám místo botiček rozmazaný i ten zbytek. Podařilo se mi vyfotit vítěze a mám ho rozmazaného – byla jsem moc dlouhá.

A používat nízké clony doopravdy není „fuj“ – zvlášť když má člověk fakt členité pozadí a chce se zaměřit jen na jednu věc. Jít blíž a otevřít clonu nebo otevřít clonu a použít 50 mm ohnisko a delší s tím, že si člověk trochu couvne. Já mám raději příběh a clonu okolo F4, ale někdy je pozadí prostě bordel a není od věci si trochu pomoct.

Zaznamenávat mikro příběhy z tratě i mimo ni. Tento přístup mi sedí a plánuju se ho držet. Jen pevně doufám, že těch „pár drobností“ do příštího roku vypiluju, ať na sebe nemusím být zase naštvaná.