Dva dny. Krajinářský trénink se street fotovýbavou (dvě pevná skla, 28 a 50 mm). To jsem totiž zjistila, že můj mozek potřebuje odpočívat a že to není náhodou, že jsem tak dlouho střídala přírodu a město. Jela jsem do Hradiště na kontrolu na oční (skrz zákalky, začaly mi před očima „plavat fleky“ a jelikož to máme tak trochu v rodině, chtěla jsem začít hlídat sítnici a to mi u Žejdla v Hodoníně neumožní) .

Přijela jsem do města, zkusila jsem se ztišit a nasát tu atmosféru všednodenního města a trochu se na ni napojit … a málem mě to přejelo. Ta energie, hektičnost a spousta různých emocí kolem a já jsem zase měla o čem přemýšlet. Mně je nejlíp, když můžu polo-neviditelná proplouvat prostorem, pozorovat zvenčí a zaznamenávat a v těch plných ulicích jsem měla problém vidět (oči mi rozkapali až potom, ta kontrola na očním je v tom nevinně 😀 ) .

Cítit, vnímat a vidět. Tak jsem sbalila svoji fotovýbavu vyňuňanou na street a vyrazila s ní do okolí Vnorov na test. Vím o tom, že mám zlozvyk – s každou změnou foto směru bych chtěla nakupovat úplně novou foto výbavu určenou přímo na ten nový směr a nutně jsem potřebovala přežít těch prvních 72 hodin, kdy je to nutkání urgentní.

Učím se znovu na krajinu. Linie a světlo. Úpravy zůstávají minimální a ten můj minimální přístup s objektivy má taky něco do sebe. Cílem je naučit se fotit a použít pevné sklo je nejjednodušší možná varianta. Zvykám si a sem tam se mi i něco líbí. Jenom ještě furt zapomínám na repelent a většinou se mi to připomene až někde v terénu.