V roce 2010 jsem si koupila první zrcadlovku. Tehdy jsem 13 000 Kč na D3100 s objektivem 18-55 dávala dohromady půl roku a celých devět let jsem vydržela s jediným tělem. Dokupovala jsem postupně jenom objektivy. 18-105, 35 mm 1,8, Sigma 50-150 2,8 – postupně to nabývalo a pak se něco zvrtlo. Nejdřív v lednu 2019 D7100, pak dokoupit v půlce roku 2019 Panasonic a začít budovat druhý systém. 30.6.2020 jsem pořídila Fuji X-T30, v květnu 2021 jsem přikoupila druhý Fuji X-T20 a nedostala jsem se přes tu hranici jednoho roku s jediným fotoaparátem od doby, co jsem opustila Nikon D3100.

Nejsem úplně vyhraněná fotografka. Nejčastěji říkám, že jenom lovím světlo a pokaždé, když trochu upravím hlavní motiv (krajina, street, dokument po okolí) , mám sklon hledat foťák, který se mi bude hodit na tu danou oblast. Řeším jak se mi líbí fotky, které nosím a osciluju mezi krajinou a městem. Asi bych chtěla najít způsob, jak to obojí skloubit. Vadí mi ten pocit, že zůstanu sama po západu slunce v lese, vadí mi komáři, ale nevadí mi procházky krajinou a zelený odpočinek. A nevadí mi mít ve fotkách postavičky, ale fotit cizím lidem venku zepředu zblízka tváře fakt není můj styl.

Rozhodně jsem zjistila, že se výměnou nářadí nedostanu blíž k poznání svojí vlastní tvorby. Mívala jsem pocit, že když vyměním foťák, změní se fotky, které nosím domů. A trvalo mi pár let, než jsem zjistila, že to tak fungovat nebude. A zapomněla jsem, jak dlouho jsem v začátcích šetřila těch pár korun na svou první velkou zrcadlovku.

Můj záměr na letošní letní prázdniny byl odsunout focení trochu na pozadí a věnovat se tomu, kde nejraději trávím čas. Zjistit, co mě zajímá bez toho, že bych to musela nutně fotit a focení přidat až časem třeba na podzim. Ten pocit, že má člověk nudný život nespraví nový foťák. Respektive spraví, ale jenom na pár týdnů, než ten pocit opadne. Začala jsem to dělat opačně a nejdřív dávám dohromady, jak chci trávit čas – aby ten balíček na cestě nebyl pokaždé to nejzajímavější, co mě ten daný den čeká.

Ty tři roky, co jsem cestovala po různých fotoaparátech nakonec nepovažuju za ztracené nebo za zbytečné.

Naučila jsem se, že na video nesáhnu jak je rok dlouhý a všechny zlepšováky na rozlišení, počet snímků za vteřinu, autofocus a bitovou hloubku nejsou důležité.

Zjistila jsem, že ergonomie je pro mě důležitější než celkový vzhled fotoaparátu a že nutně potřebuju možnost měnit objektivy, i když mám dost často našroubovaný delší dobu jediný objektiv.

Ujistila jsem se v tom, že to jsou Nikon soubory, se kterými se mi nejlíp pracuje. Je to velmi subjektivní prvek, ale to nejdůležitější je většinou beztak jenom soubor subjektivních maličkostí, které sedí tomu konkrétnímu člověku a nedá se to zanést do tabulek.

Vím teď už jistě, že mi rutina škodí, ať už je to jedna krajina nebo pravidelně pár těch stejných měst na street. A zavírat se do jednoho tématu nebo do omezeného vizuálu není pro mě.

Že ta jedna určitá kategorie fotoaparátů (Nikon Z5, Fujifilm X-T5, Sony A7 III) se velikostí liší jenom o dva nebo tři centimetry a je potřeba se podívat spíš na to, jak velké objektivy výrobce nabízí. Protože objektiv nakonec vyrobí ten největší rozdíl ve velikosti setu.

Rozhodně vím, že fotoaparát bude mít v mém životě vždycky místo. Tuhle jsem fotila fotku na Instagram mobilem a stejně jsem ji pak musela přefotit. Zvykla jsem si na vizuál z většího snímače, i když jsou mobily čím dál lepší a třeba aplikace jako Huji a podobné vintage „kamerky“ tomu celému dokážou dodat kompletně jiné grády. Cílem na léto je žít a respektovat svoje chutě ohledně trávení volného času. Poslední tři roky jsem strávila tak, že to nechci opakovat a chvilku potrvá, než se v tom vzduchoprázdnu po výbuchu začnou objevovat nějaké první výhonky.