Co to pro mě vlastně znamená? Kde beru inspiraci pro tvoření a jaká musí být fotka, abych s ní byla spokojená? Na jednu stranu jsem za poslední tři roky zvládla adoptovat street fotku a už se i stává, že chytám zajímavé momenty. Na stranu druhou jsem si všimla, že tu svoji street fotku velice nerada pouštím známým na svůj Facebook. Jasně, na internetu používám svoje jméno – sice trochu zkrácené, ale to „Andrea Vyor“ se zase tak neliší od toho, co mám v občance. Každý kdo chce si mě může vygooglovat a on se na něho nějaký ten street vysype. Ale proč mám daleko větší chuť posílat známým na svoji zeď spíš ty krajinářské fotky?

Mívám černobílá období a čas od času chuť vypnout barvy. Rozhodně se ale řadím mezi barevné fotografy jak ve streetu, tak v krajině. To jsem si už několikrát vyzkoušela, stejně jako jsem si bolestivě (pro peněženku) ověřila, že se mi s pevnými objektivy snáze tvoří. Vyberu si úhel záběru a snažím se svým vlastním pohybem tak nějak poskládat ty prvky, které mám před sebou, do záběru tak, aby seděly. Street je chaos a velká výzva a krajiny jsou zase dost o plánování a o čekání. A mně se čekat nechce a nechce se mi čekat na správné mraky, správnou roční dobu a správné světlo.

Jenže byli jste někdy u nás? Tady na jižní Moravě? Když vylezu před dům, otočím se vlevo a jdu patnáct minut, dojdu k řece a k lužnímu lesu. A když se před domem otočím doprava a jdu patnáct minut, dojdu do malých zvlněných kopečků posázených vinohrady. A když si vymyslím vodu, ve Vnorovech jsou dvě „opuštěná“ ramena původní řeky Moravy (adoptovali je rybáři, proto ty uvozovky), ve Veselí hned vedle jsou další tři ramena, v Uherském Ostrohu jsou snad dvě další (tam jsem fyzicky ještě nebyla, ale obhlížela jsem je na mapách) a v Uherském Hradišti najdete kromě Čerťáku a Kanady ještě dvě taková menší, kam se dá taky celkem hezky dostat.

Čas, světlo a nutnost tu krajinářskou fotku poladit v editoru. RAW soubory jsou dost na straně digitálních negativů, ale i tak jsem si u streetu osvojila dost minimalistickou vyvolávací strategii. To u krajiny se kolikrát neobejdu bez virtuálního přechodového filtru a možnosti upravit jednotlivé barevné kanály zvlášť. Jak proudí čas a já trávím čím dál víc času se streetem, zjišťuju, že s přibývajícím věkem obdivuju krajinařinu čím dál víc už jenom skrz to hledisko vynaložené práce a obětovaného času, který to chce.

Street focení je podobné reportáži. Jste dost závislí na tom, co se zrovna ten den děje a co potkáte. Pokud nepotkáte zajímavý motiv, můžete být sebelepší fotograf a stejně přijdete s nic moc výsledkem. Pokud jste dostatečně pohotoví, můžete k dobrému snímku přijít jako slepý k houslím, protože jenom stačí zvednout ten foťák ať už je jaký chce a ten motiv vyfotit, nic víc, nic míň. To se vám u krajiny nepodaří, protože u ní musí hrát dohromady víc prvků než jenom fotografova přítomnost na scéně. Jo, střílím si do vlastních řad. Ale sama jsem krajinařinu zkoušela a ověřila si na vlastní kůži, že není vhodné médium k čištění hlavy, protože se nemůžete sbalit a vypadnout jakoukoliv denní dobu. Protože to nejlepší světlo je v pevně danou dobu a jestli chcete hezké fotky, jednoduše musíte hrát podle přírody a ne podle objemu svého vlastního času.

Před časem to byla street fotka, kterou jsem považovala za složitou. Nedokázala jsem si představit, že bych měla běhat mezi lidmi s foťákem a dělat fotky. Tak teď mezi nimi běhám s Nikonem Z5 a baterií pevných skel a respektuju to, že budím pozornost a komplikuju si život. A považuju za složitou zase krajinařinu, kterou jsem kdysi vzdala, protože se mi zdálo, že po řadě let nosím fotky těch samých míst pořád dokola. Možná už vím, co budu dělat jednou za čas, až se dostanu do penze.