V červnu jsem se dostala do fáze, kdy mi nevadí fotit venku s „velkým“ foťákem. Znám jeho vrtochy, naučila jsem se všechno ohledně základního nastavování tak, abych fungovala automaticky a už tu svoji Z5 nepovažuju za přítěž. A to nemám zapnutou tichou závěrku a pokaždé když fotím, ozve se tiché „cvak“ . Je to osmý měsíc strávený s jedním a tím samým fotoaparátem a teprve teď ho přestávám vnímat jako něco mezi mnou a fotkou.

Když jsem se tedy naučila tak hezky chodit s velkým foťákem po venku a fotit si tam co potřebuju, mohla bych se zaměřit na kompozici a na fotku jako takovou. Naučila jsem se přinést z každé procházky něco mezi třiceti a šedesáti fotkami a tak trochu jsem pozapomněla, že u streetu to pokaždé neznamená, že přinesu fajn snímek. Líbí se mi, že venku potkám pokaždé někoho jiného a nestane se, že bych vyfotila stejný snímek, ale zároveň má člověk občas kousek štěstí navíc a přichomýtne se k situaci, která je malinko fotogeničtější než obvykle.

A ano, po X letech strávených napůl jako krajinář jsem se definitivně rozhodla a záměrně a cíleně fotím street bez toho, že bych se přes rameno ohlížela na krajinu. Procházky a relax jsou jedna věc, ale focení krajiny chce kvality jako trpělivost a ochota čekat na světlo a strávit úpravou víc času. Věci jako focus stacking (vyfotit tři fotky, aby bylo ostré popředí, střed a pozadí a pak z nich složit jednu, která je ostrá od začátku až do konce) jsou čas od času nezbytné a už jsem se setkala se situací, kdy to doopravdy jinak nešlo. Jenže nejsem dost pečlivá na to, aby ta úprava nějak vypadala a zrovna retušemi a podobně se zabývat nechci.

Po těch letech, co se zabývám sebou samotnou jsem se v červnu konečně někam dostala. Tak jsem zvědavá, kam budu pokračovat dál 😀