Fotit krajinu chce čekat na světlo. Velice hezké podmínky se v červnu a červenci pohybují od šesté hodiny večer a je potřeba s tím počítat. Časem jsem si už zvykla, že určité věci neošidím a zvykla bych si i na plánování focení krajiny a chození na lokace později. Jsou tady jiné věci, které mě s focením krajiny drží zpátky a kde si připomínám, že to přírodní focení není jednoduché.

Celé to začalo tak, že jsem si potřebovala zformátovat hlavu. Pravidelně jsem jezdila na stejná místa a i když jsem točila čtyři nebo pět měst na to moje street focení, stejně jsem měla čím dál větší pocit, že fotím na jistotu a že už jenom rutinně jezdím a fotím. Navíc jsem byla jak fyzicky, tak psychicky unavená a neměla jsem náladu stíhat konkrétní spoj a někam jezdit. Tak jsem si stanovila trochu jinou výzvu než obvykle: fotit lidské prvky v krajině, lidskou stopu v krajině.

Normálně se všichni snažíme dráty a sloupy retušovat nebo komponovat tak, aby na fotce nebyly. Všechny ty němé připomínky toho, že jsme jako lidstvo expandovali všude se dají najít celkem pravidelně i v lužním lese nebo v polích a v tomto směru mi byl inspirací James Popsys – člověk, který má lidské prvky v krajině rád a rád je fotí. Tak jsem to zkusila po jeho způsobu.

Chtěla jsem si to co nejvíc zjednodušit, tak jsem s sebou vzala jenom pevný 40 mm muffin objektiv od Nikonu. Vylila jsem na sebe snad půl lahvičky repelentu, ale stejně jsem měla dojem, že je to málo. Jak jsem dospěla do lesa a chvíli jsem se zastavila, hned jsem měla u ucha otravné bzzz. Když pak na mě něco zavrčelo z podrostu (pevně doufám že jenom pes), nebyla jsem si chvíli jistá, jestli mi to krajinování za to stojí (při focení streetu mě aspoň nic nesežere).

Jenže mě to asi zase baví. Původně se mi zdála krajina nudná a ke streetu jsem utekla, protože na ulici není možné vyfotit stejnou osobu dvakrát. Přeskládala jsem si harmonogram, spočítala jsem si, že skrze letní světlo bude nejlepší jít fotit nejdřív v pět odpoledne a i když jsem toho na těch pár fotek nachodila celkem dost, cítím se dobře a myslím, že v krajině zase chvíli zůstanu.