Měla talent se z každého průšvihu vysekat a ještě to udělat tak, že ji pokaždé považovali za oběť a hledali viníka venku. Dokázala po sérii průšvihů uzavřít manažerskou smlouvu s Richardem Dušákem – manažerem, který měl dlouhá léta pod křídly kromě jiných také Petra Muka. To jsem si tehdy říkala, že přece existuje spravedlnost, že se konečně od prospěchářů dostala do rukou schopnému, důvěryhodnému a profesionálnímu člověku a teď už bude jenom dobře. Dopadlo to tak, že utekla s Martuccim od rozdělané práce do Itálie a spolupráce s Dušákem a jeho agenturou padla. Tehdy taky mi z očí spadly takové ty šupiny, které tam byly do té doby a které očekávaly, že s profesionálním zázemím to zase bude ta princezna, která to byla do té doby.

Je to devět let od smrti Ivety Bartošové. Že jí na Voyo vznikl pomníček mě nepřekvapuje. Její život je ideální materiál na sérii a nikdo nečeká, že bude všechno do puntíku přesně podle pravdy. I přesto mě překvapuje, že Iveta dokáže ze záhrobí, devět let po smrti, živit všechny ty existence, které se kolem ní motaly za jejího života. Stačí premiéra nové řady minisérie a rázem je bulvár plný chův, milenců, béčkových manažerů a tajemníků, kteří si musejí přihřát polívčičku a dostat se zpátky na stránky novin. Když už to nedokážou sami, tak aspoň na zádech Ivety Bartošové. Co na tom, že už není. Tak dobře jako prodávala za života prodává náklad i po smrti a naštěstí existuje víc než dost ochotných dobrovolníků, kteří prostě a jednoduše musejí vykládat moudra do novin o kompletně cizím člověku, který se teď už navíc nemůže bránit.

Neřeším, kolik se zase vyrojilo příběhů a anekdot, u kterých si už neověříme pravdivost. Fascinuje mě, že se objeví nová Bartošová a všechno je zpátky v těch starých kolejích, ve kterých to bylo. Senzaci za každou cenu, i kdybychom si ji měli vymyslet. Výročí Ivetiny smrti pokaždé proběhne poměrně nezajímavě. Sem tam se objeví článek a hotovo. Jak ale Ivetin příběh ožil v televizi, najednou se vrátilo všechno, co Ivetu celý život doprovázelo. Jako kdyby ta Ivetina energie vystoupila z obrazovky ven a žila si svým vlastním životem, i když už nemá vlastní tělo.

Abych si ale jenom nestěžovala, jeden příjemný podcast má na svědomí Janis Sidovský. Má ho na webu Český rozhlas a bulvár nečekejte. Jenom povídání o člověku tak, jak si ho pamatuje druhý člověk. A povídání o tom, jak se ten člověk pomalu posouval směrem od bezpečných vod až k hranici, za kterou čekal pád.

Už nezjistíme, jak by ten příběh pokračoval, kdyby měla Iveta trochu víc sebejistoty. Kdyby zvládla fungovat jako samostatná jednotka sama se sebou a s tím, kdo je a co chce. Zůstaly po ní písně a jeden silný příběh, který má sloužit jako varování pro všechny, kdo věří, že média jenom štěkají, ale nekoušou. Ty rány na duši nikdo nevidí a dokud žurnalistika řeší jenom prodeje a nic dalšího, krásně se může stát, že stejným způsobem sežere za čas zase někoho dalšího. Etika se nenosí a společenským deníkům je to jedno. Proto to varování musíme mít na paměti my všichni, kteří si můžeme vybrat, co budeme číst a na jaký odkaz klikneme.

Máme milion a jeden způsob, jak komunikovat na internetu. Můžeme si vybrat, jestli budeme věcní nebo hrubí a je na nás, co budeme živit. Můžeme se smát, že je to přece jenom sranda a že jsou s bulvárem beztak všichni domluvení předem. Kde ale máme jistotu, že neztratíme cestu a nepřepadneme přes hranu?