Dnes jsem jela na focení vyloženě s tím, že si sebou nejsem jistá a že nevím, jestli nechci změnit žánr. Přepadly mě pochybnosti a dost dlouho trvalo, než jsem se sžila s prostředím a zapomněla na to, že o sobě vlastně pochybuju. Narozdíl od dvou posledních procházek jsem nahodila zpátky 50 mm pevné sklo a mohla zase koukat po motivech o trochu dál než se širokým objektivem. I tak jsem si znovu ověřila, že schopnost poskládat obraz vážně nesouvisí s tím, jak moc velký nebo malý foťák člověk má.

Znovu jsem si ověřila, že se necítím komfortně, když se na mě někdo přímo dívá. Tím pádem padají všechny ty dohady o tom, jestli uživím kreditkoidní fotoaparátek typu Ricoh GR, který by vypadal jako hračka a neřval na ostatní, že kolem nich zrovna prošel fotograf. Padají jakékoliv úvahy o tom, jestli jsem schopná s jakýmkoliv fotoaparátem pořídit fotku člověka, který se kouká přímo na mě. Stála jsem na zastávce a na protější straně cesty na mě civěl chlap, který čekal na autobus na jiném nástupišti. Já jsem viděla v zákrytu dvě ženské postavy, které jsem si chtěla vyfotit jako opakující se motiv. Nakonec jsem musela udělat dva kroky dozadu, toho koukajícího chlapa si pro svůj úhel pohledu schovat za sloup a teprve pak jsem byla schopná udělat ten snímek dvou žen. A jo, fotku toho chlapa jsem zvládla taky, ale z pochopitelných důvodů ji sem dávat nebudu.

Proč tedy fotím street, když nemám ráda lidi koukající na mě? Většina civilního obyvatelstva má většinou plnou hlavu svých vlastních věcí než aby řešili cizí lidi, a navíc jsem pomocí pokusů a omylů zjistila, že mě městské prostředí nabíjí. Že mi stačí se tam poflakovat a pozorovat a z toho čerpám dost zajímavé množství energie. A na to, jak nepřesvědčivě jsem se dneska cítila ty fotky neskončily jako totální výbuch. Už jenom to, že jsem zvládla vyfotit člověka, který se díval přímo čelně na mě s tím, že pomalu ani nemrkal.

Ověřila jsem si, že 50 mm je moje ideální ohnisková vzdálenost. Ráda si vybírám zajímavosti a padesátka vyzobne co potřebuju, nechá trochu prostředí a není moc úzká na to, abych se s ní do těch ulic nevešla. A ověřila jsem si, že čím dál častěji dokážu z materiálu pořízeného v terénu vyzobnout zajímavý záběr. Zlepšuju se v pozorování a nedělá mi problém udělat dvě fotky jednoho subjektu a zdržet se tak na jednom místě. Všímám si okolního prostředí, posunu foťák kvůli kompozici a neřeším, že opravuju jedno místo a jeden záběr a jsem tím nápadnější.

Můžu potvrdit, že velikost snímače nemá vliv na to, jak budou street fotky vypadat. Jen jsem si za poslední rok vyzkoušela víc tvarů různých těl – menší, větší, s gripem, bez gripu a Nikon je bezkonkurenčně to nejpohodlnější, co jsem měla v ruce. Nedělá mi problém nosit ho v ruce celé odpoledne jenom na zápěstním poutku a netřeští mi z toho svaly. Jo a ověřila jsem si, že potřebuju hledáček. Nesnáším fotit poslepu, ať už se jedná o slunce svítící na displej nebo o blbnoucí senzor, který přepíná hledáček a monitor. Pokud bych měla někdy měnit, musí ten aparát mít padesátku objektiv a nějakou formu hledáčku.

Vzhledem k tomu, jak jsem se dneska cítila v terénu jsem ten výsledek čekala daleko horší. Nakonec jsem se znovu přesvědčila o tom, že je to celé jenom o pohotovosti a o trpělivosti a že portréty lidí na ulici vážně nejsou jediný způsob, jak fotit street. Nebo to minimálně není ten můj způsob, který by mě bavil.