Měla bych se trochu pohrabat v archivu. Loňský rok jsem si dělala průběžně selfíčka ve výlohách a v zrcadlech a i když je to více či méně abstraktní, pořád jsem to já s nějakým foťákem v rukách. Nemám ty fotky před sebou, ale vím, jakým dojmem působí. Nebo přesněji řečeno, jakým dojmem nepůsobí. Nevidím tam jenom foťák s nohama. Vidím tam sebe a vidím se držet něco v ruce. S tím, že je více méně fuk, jak velké to je.

Pokud se bavíme o příliš malé nebo příliš velké technice, bavíme se většinou jenom o pár centimetrech. Tělo Nikonu Z5 a Fujifilmu X-T5 jsou na šířce o čtyři milimetry, na tloušťce o centimetr a na váze o sto gramů. Definitivně už neplatí ta premisa z minulosti o tom, že jsou fullframové foťáky obří krávy. Dost času jsem teď strávila v různých porovnávacích programech, které vám vedle sebe postaví fotoaparáty a objektivy, které si sami naklikáte z nabídky. Fyzicky se celý trh celkem slušně sjednotil a jde teď jen o to, co přesně člověku sedne do ruky.

Co se týká mojí techniky, dávám dohromady požadavek na vhodný úhel pohledu a na rychlost. Měla jsem na foťáku různě široká nebo různě dlouhá ohniska a naučila jsem se, že tak jako tak budu ty street fotky řezat. Tak pendluju mezi tím, jak moc dlouhé ohnisko mi ještě pokryje moje okolí a jak velkou vlastně mám „sociální bublinu“ (alias jak na daleko obcházím cizí lidi) . 28 mm vezme krásně prostor kolem mě a chytne i věci, které považuju za ztracené.

Jenže jak jsem introvert, tak mám čím dál víc takový neodbytný dojem, že 28 mm nedosáhne za hranici mojí sociální bubliny. Hraju si s myšlenkou, že pořídím manuální Viltrox Z 40 mm. Taky skrz to, že budu moct fungovat zónovou metodou (nastavím si na objektivu ostrost na vzdálenost dejme tomu od jednoho metru do pěti metrů a samotné focení bude o chlup rychlejší, protože už foťák s objektivem nebudou muset ostřit znovu) . Vzhledem k tomu, co všechno jsem schopná z toho souboru nafoceného 28 mm objektivem vyříznout na nic nespěchám a spíš se učím fungovat jak s 50 mm objektivem, který je pro mě pohodlnější, tak s 28 mm objektivem, který je pro mě zajímavý tím co umí.

Střídá se u mě chuť pořídit malý placatý foťák typu Ricoh GR (který by nebyl vidět a fotil místo mě) s chutí pořídit Nikonu Z objektiv Nikon/Tamron 28-75 f2,8, protože každá street session je různá a místy by se mi nejspíš hodil. Zatím mám pocit, že se znovu učím fotit. Komponovat, hledat záběry a vzít na vědomí, že se ten můj záměr přinést z focení tři použitelné fotky čím dál víc transformuje. To byl cíl, který jsem si vytyčila někdy v tom roce 2019, kdy jsem se streetem začínala a od té doby se moje definice použitelného záběru několikrát změnila.

Spíš mám dost pocit, že ty nákupní záchvaty slouží jako ventil, když mám pocit, že se mi zrovna dvakrát nedaří tvořit záběry. Čím déle jsem na nákupní stopce, tím víc se mi toho odkrývá a tím zajímavější je to celé sledovat. Pořád funguju s jedním tělem (Z5) a se dvěma pevnými objektivy – klasik 50 mm a širokou 28 mm. Oblíbila jsem si způsob, jakým Nikon kreslí fotky a s jistotou můžu říct, že pokud by se stalo a já bych si musela pořizovat výbavu znovu, bude to znovu full frame Nikon – i když má Sony větší výběr skel nebo Fuji „hezčí“ foťáky.

Je to pět měsíců co ten Nikon mám a furt ještě funguju na jednu baterku. Naštěstí vydrží dost dlouho, ale slibuju, že s tím v dubnu 2023 něco provedu. Jsem zvyklá mít jeden akumulátor jako backup a cítím se bez něj poněkud nejistě 😀 V poslední době jsem přestala vyhlížet novou techniku a místy dost koukám na to, co mi z toho foťáku vylezlo. A časem se třeba vyklube i nějaký ten dlouhodobý projekt ( i když, zatím to vypadá na dlouhodobý projekt Veselí nad Moravou – Strážnice – Hodonín a Uherské Hradiště; točím ta města dokola a už by z toho jistě něco vylezlo … )