Už několikátou sezónu po sobě držím nějakou mutaci no buy / low buy výzvy. Nejde mi ani tak si tupě zakázat nakupování jako spíš pochopit co se ve mně děje a vědomě si řídit svůj život tak, aby se mnou necvičily moje zlozvyky. Moje slabina jsou změny plánů a ten fakt, že mám sklony pořizovat nové nářadí na jednu konkrétní práci. Bez toho, že bych nejdřív adaptovala to, co už mám.

Sezóna začíná a já jsem zjistila, že když bych chtěla, mám za dva měsíce našetřeno na Sony A7C z bazaru a za další dva měsíce na 40 mm G objektiv. Ještě zajímavější je, že když jsem v zimě a prostředků je míň, jsem obložená nápady na to, co by bylo fajn nakoupit. Když ale dojde jaro a prostředky se navýší, najednou už nemám chuť měnit a nakupovat a věnuju se spíš tomu, co mám k dispozici. Rozhodně je to lepší varianta než abych měla ten amok jindy než v zimě; stejně mě překvapuje ta míra nechuti cokoliv pořizovat.

Všimla jsem si, že se ve mně začal budit skrblíkovský gen. Kdybych tak dokázala přesně popsat, kde přesně se nabral a jak se mi jej podařilo vypěstovat. Osobně si myslím, že mám za sebou tolik selhání, že jsem se jednoduše nasrala a kousla, ale hlavu na špalek za to nedám. Nebo jsem si tak dlouho dopřávala volnost, až jsem vyzkoušela všechny varianty (až na Canon, který mě nelákal nikdy a fullframe Sony, které má ceny v jiném vesmíru) a jednoduše nemám důvod zkoušet je znovu, když už jsem je v té ruce měla.

Nebo jsem už fotila street takovým množstvím fotoaparátů, že jsem si na vlastní kůži vyzkoušela, že to fotoaparátem doopravdy není. Začínala jsem Nikonem D7100 s objektivem Tokina 17 mm f3,5 (28 mm fullframe, fakt velká a hlučná sestava), pak Panasonic GF7 (mizerně se to drželo, klouzalo to pryč), Panasonic GX80 (mnohem lepší, ale dost šum), Fujifilm X-T30, Fujifilm X100F, Fujifilm X-T2, Fujifilm X-S10 a objektivy hlavně Fujinon 35 mm f1,4 a 23 mm f2 a se vším mi to šlo naprosto a úplně stejně.

Rezignovala jsem na snahu hledat zlepšení ve fotoaparátu, pořídila si nářadí ideální pro sebe (furt jsem měla nejradši soubory z Nikonu, a tak jsem se k němu vrátila) a aktuálně jsem na tom tak, že netlačím na chození blíž k lidem a spíš z odstupu pozoruju, které motivy mě „volají“ a co se mi nejvíc líbí. Jednou za určitý čas mám chuť udělat si session v černo bílé, tak si to dopřeju a pak se vrátím zase zpátky k barvě. Fotila jsem street svým velikým objektivem Z 24-120 mm f4 a zjistila jsem, že zarážka zoomu 85 mm není vůbec špatné ohnisko. Zvlášť ve městě, kde to dost dobře znám a kde mě to focení širokých scén začíná trochu dost nudit.

Nic od sebe neočekávám, ani ten dobrý street nebo nutnost vědět, jestli se chci věnovat focení lidí nebo focení krajiny a jednoduše plachtím prostorem a pozoruju. Maximálně registruju ty soubory fotek, které mě po přetažení do PC ultimátně nudí a které považuju za zbytečné. Učím se se širokým a s dlouhým a pomalu se mi krystalizuje to nutné minimum, které tahám s sebou. Učím se, že u street fotky neexistuje limit na velikost nářadí a učím se nediskriminovat výbavu jenom na základě její celkové velikosti. Protože jsem se sama naučila, že s různě velkou technikou nosím domů stále stejné fotografie.

Učím se, že velikost výbavy má pouze psychologický efekt pro mě samotnou. Je důležité nosit s sebou takový fotoaparát, který mi nebude vadit doopravdy používat. Z objektivního hlediska není možné říct, jestli je něco moc malé nebo moc velké na street. Je ale možné, že zrovna pro mě bude konkrétní věc příliš velká na to, abych se cítila dostatečně pohodlně na to, abych ten fotoaparát měla zapnutý v pohotovostním stavu a lovila záběry, které se namanou kolem. Z toho důvodu neodepisuju ani ten Fujifilm X100F na Paladixu, ani ten Lumix GX80, který jsem si pořídila letos v únoru. Je dost možné, že ten systém dvou těl ještě ocením a přijdu mu na chuť. Zatím je GX80 nahraný na Paladixu k prodeji a já zkouším čarovat s Nikonem Z5.