Kdysi jsem si všímala, když některý bloger začal publikovat přejaté články a říkala jsem si, že tak nikdy skončit nechci. Považovala jsem to za něco podřadného; zvlášť když ten daný bloger dokázal psát i svoje vlastní a měl je celkem dobré. Šel čas, já jsem různě psala a nepsala a časem jsem zjistila, že zpracovávat články od ostatních má jednu výhodu: člověk má neustále čerstvý přísun materiálu, který může zveřejňovat.

Pokud má někdo psát, nutně se v textu otiskne jeho osobnost a jeho názory. Nicméně si myslím, že se otiskne do článků i v případě, že články „jenom“ tahá zvenčí z hlubin internetu. Pořád je musí vybrat na základě něčeho a nejde tvořit bez toho, že by člověk do výsledku neotisknul kus ze sebe. Na to myslím i teď, kdy se znovu snažím psát a fotit. Může se zdát, že to nemá jednoticí prvek. Může se zdát, že jsou všechny ty fotky každá jiná a každá stejně špatná. Stačí ale málo: zaměřit se na ten jeden konkrétní prvek, který mě zaujal a zaměřit se na to, abych jej zachytila co nejzřetelněji.

S masivním nástupem sociálních sítí jsem si rychle odvykla psát delší texty, i když jsem se snažila držet zároveň Facebook s Instagramem a zároveň blog. Dlouho jsem se snažila naučit se tvořit na sociální sítě a ztratila jsem kus ze svojí chuti psát dlouhé články. Je fakt, že jsem taky naháněla sledovanost a řešila čísla odběrů a jak byly docela nízké, moc mě to nemotivovalo. Nakonec jsem měla nejlepší výsledek s papírenským účtem na Instagramu, kde jsem měla něco přes 100 odběratel (můj osobní rekord) . Pak jsem si ale slíbila, že nebudu používat pět diářů, ale jeden a podstatná část rozbalovacích příspěvků byla pryč.

Ani nevím, jestli mám nějakou osobnost nebo nějaký rukopis. Je to dlouho, co jsem se zaměřovala na tvoření a přišel čas začít prošlapávat cestičky zarostlé bordelem. Vyzkoušela jsem si kde co a jsem za to sama sobě upřímně vděčná. Měla jsem možnost si hrát a využila jsem jí. Teď se chci obrátit trochu jiným směrem, i když to znamená, že nevím, kam přesně dojdu. Je to poprvé, co je můj jediný směr jenom být a tvořit a nejsem zvyklá nevědět kam mířím. Dokud jsem měla velké nakupovací plány, měla jsem před očima aspoň ten plán. Teď jsem si ty velké nakupovací plány zatrhla a zůstalo mi hlavně moje tvoření.

Po více než deseti letech, kdy jsem mimo jiné studovala různé ezo knížky vím, že to nejdůležitější je věřit tomu všemu co mě baví a co mi dělá radost. Být a žít si po svém zní sobecky, ale naučili nás, že se berou ohledy na ostatní a že my sami jsme až na druhém místě. Jenže pokud máme fungovat s ostatními, musíme umět fungovat nejdřív sami se sebou a to jinak než budováním zdravého sobectví nepůjde.