Dokud budu dělat pořád stejné věci, nepohnu se dál. Moje chuť nakupovat by věděla minimálně o dvou dalších hračičkách k pořízení, ale já jsem si na rok 2023 vybrala vzdělávání a pilování mých vlastních výtvorů. Zatím to pořád trochu drhne. Zvykla jsem si hledat problémy s kompozicí a s fotkami u nevyhovující techniky a ta změna myšlení dost bolí. Pořád platí, že jsem v listopadu 2022 koupila svoji aktuální fototechniku (systém Nikon Z) a od té doby jsem si nepořídila ani objektiv. Je to čtvrtý měsíc a po událostech loňského roku je to dost nezvyk.

Původně jsem prodávala svůj malý foťák, Panasonic GX80 se skládacím setovým objektivem. Byl na bazaru asi tři týdny a pak mi začalo šrotovat v hlavě, jak moc velký foťák na street potřebuju, jestli by mi s něčím malým nebylo líp a že bych potřebovala víc konkrétních objektivů, abych mohla měnit. Poslední rok jsem našla efektivní lék na podobné myšlenky: vzít výbavu kterou mám a jít fotit. Dneska jsem si vypomohla tím malým; inzerát jsem smazala a nechám si ho, až mě zase začne chytat blbá ohledně toho, že mám moc velký foťák a že by se mi s malým určitě fotilo daleko líp. Navíc může vegetit v pouzdře v batohu prakticky furt, nebude zavazet a bude k dispozici, až bude potřeba.

Zjistila jsem pár věcí. V první řadě to, že dva objektivy neuživím. Pro svoje iluzorní self jsem si vymyslela 35 mm a 85 mm. V reálu by byl jeden moc široký a druhý až moc dlouhý. Funguju s pevnou padesátkou prakticky od začátku a ta mi vyhovuje po všech směrech. To, co vidím kolem sebe ve vzdálenosti, na kterou mě podrží moje pěti dioptriemi svírané oči zvládnu oříznout z těch padesáti milimetrů a ten zbytek, který je dál jednoduše pořádně nevidím. Mohla bych vytáhnout Nikon Z 24-120 objektiv, ale ten je už „malinko“ větší a já bych si připadala spíš jako na safari. I když jsou kolegové, co street fotí Z 24-200 objektivem a mají v portfolio i snímky teleohnisky okolo 130-150 mm.

Naučila jsem se, že ze mě zatím doopravdy nebude Bruce Gilden, který to pálí lidem do očí ze vzdálenosti několika centimetrů, a ani mě to tím směrem netáhne. Schválně jsem si dnes vzala skládací zoom objektiv, abych s sebou měla i hodně široká ohniska, ale bylo mi s nimi extrémně nepohodlně a to nemá být cílem. Můžou nám tvrdit, že se má street dělat na 28-35 mm a že všechno ostatní je jenom příliš dlouhá berlička pro začátečníky. Jenže fotka jako taková je víc o subjektivím pohledu a o vidění světa než jen o proškrtávání tabulek a o následování návodů. To ohnisko, které nejvíc využíváme většinou nějakým způsobem sedí naší vizi a i když je fajn pohybovat se mimo naši vlastní komfortní zónu a učit se nové věci, jedno ohnisko holt bude „to naše“ trochu víc a to i v tom případě, že „tak nějak“ nesedí ostatním do tabulek.

Dívám se na fotky, které se mi za dnešek líbí a hraju se sebou hru na otázky a odpovědi. Otázka pro dnešní den je, které z těch podařených fotek bych nevyfotila s větším Nikonem Z5. Odpověď je, že zrovna v těchto případech je technika kompletně fuk – fotky těží z 50mm ohniska, které jde na šířku „normální“ ulice docela dobře oříznout jak potřebuju. Navíc jsem si na Z5 do rychlého menu přidala možnost přepnout závěrku na plně elektronickou (bez všech zvuků) , ale to je spíš berlička pro mě než pro svět tam venku.

A pak třetí věc: i když jsem měla zapnutý černobílý náhled a focení do RAWu (takže fotka v editoru zůstane barevná, dokud ji nepřevedu), dneska jsem měla fakt nádherné světlo a dokážu si představit, že bych ty fotky nechala v barvě. Zkoušela jsem si vedle sebe postavit svoje barevné a svoje černobílé fotky a ty černobílé se mi zdají přehlednější a čistší, i když je na nich kompletně to samé. Říkám si, že svět kolem je přece barevný a že bude rozumnější fotit v barvě, ale ukazuje mi to, že se na černobílou zatím líp soustředím. Ty moje fotky vypadají bez barev daleko líp a daleko líp je poznat, co bylo záměrem a hlavním cílem.

Letos mě čeká ještě spousta práce. Za poslední tři roky, co se street fotografií zabývám jsem se naučila jak-tak sebevědomě fungovat na ulicích s foťákem a teď zbývá jen „to jednodušší“ – naučit se fotit. Netvrdím, že to bude hned nebo dokonce ještě letos, ale pokud se zaměřím na kompozici a na fotky stejně urputně jako jsem se poslední roky zaměřila na techniku, výsledek přijít musí.