Poslední tři roky mi krajinářské focení připadalo nudné, předvídatelné a nešikovně koncipované. Potřebovala jsem lokaci, světlo a počasí, protože jsou místa, kam se po dešti prostě a jednoduše nedostanu. Myslím si, že jsem si se street focením začala hrát hlavně proto, že jsou ulice jedno velké pódium, kde se pořád něco děje a kde stačí jenom být a číhat.

Na krajině mi vadilo, že jsem dvě nebo tři hodiny na nohou, ujdu mnoho kilometrů a přinesu slovy pár zajímavých fotek (a to jen za předpokladu, že mám štěstí a na něco zajímavého natrefím) . Tak jsem zběhla k pouličnímu focení a „užívala“ si ten status, že nemusím řešit denní dobu, světlo nebo motivy, protože na té ulici je ten člověk každý jiný a mně stačí jenom udělat si na to focení čas.

Mnohokrát jsem se po příchodu z focení v krajině cítila v depresi. Odešla jsem k jinému žánru a po pár letech jsem zjistila, že je street focení a krajinářské focení v mnohém podobné. Ujdete mnoho kroků a máte pár fotek. Díváte se kolem, sledujete, číháte a zjišťujete, že i když se pohybujete v jedněch a těch samých kulisách, scéna se mění. Vypadá to stejné, ale není to stejné a i když před sebou vidíte džungli, neznamená to, že je vhodná k vyfocení nebo že z toho něco bude.

Čas od času narazíte na jackpot – třeba na strom, který vypadá jako oloupaný banán nebo na malého kluka s obřím pouzdrem na kytaru na zádech, který vypadá jako kdyby utekl z Bressonových fotek. Tak i tak je to pokaždé stejné. Vybrat si lokalitu, která odpovídá vaší aktuální náladě a pak jen brouzdat kolem a dívat se. Ujdete doopravdy velký kus po břehu a zdaleka ne všechno co uvidíte půjde zarámovat do kompozice. Sucho, bobři, bordel, lidé co jen chodí nahoru a dolů a příběh aby člověk pohledal. Nic není zadarmo a žádný druh fotografie není snadný nebo instantně zvládnutelný.

Teď si už nemyslím, že by street fotografie byla studnice obrázků zdarma a že je ta lokalita, kterou si vyberu pokaždé stejná a když ji vyfotím jednou, nemá smysl se tam vracet, protože tam všechno zůstane stejné a neměnné. Teď už mám vyzkoušené, že street a krajina fungují na stejných principech. Stejně tak si v současné době myslím, že ani tak nejsem krajinářská fotografka jako spíš dokumentarista, který zaznamenává stav světa v místě, kde žije. Narodila jsem se v obci, kde mám na dosah ruky jak lidi, tak krásnou jihomoravskou přírodu a holt to někde zákonitě musí být poznat.