Posledních pár let jsem dělala různě úspěšné low buy výzvy a naučila jsem se spoustu šikovných dovedností. Vést si evidenci výdajů. Aspoň těch větších. Zapisovat si všechny příjmy, mít na očích přesnou částku příjmu a fakt si sednout a spočítat si budget. Když utratím tolik a tolik, nezbyde mi na spoření, když utratím ještě o tolik víc, budu drhnout o dno. Až do mojí dospělosti mě to nikdo nenaučil – ani příkladem, ani teoreticky. O penězích se nemluví, jen se tak nějak tiše trpí. Zůstalo to na mně a na letošní rok jsem si připravila úplně jiný druh zkušenosti.

Už z loňského roku mi běžela část low buy výzvy. Do 30. června jsem chtěla držet low buy nastavené loňský rok. Po zralé úvaze jsem si ale zvedla laťku. Ano, naučila jsem se prodávat věci přes bazar a překonala strach z nošení balíků na poštu. Poprvé za poslední tři roky nemám na rok 2023 čtyři diáře a dokázala jsem si splnit sen a koupit full frame Nikon. Zároveň jsem už jistě tři roky nebyla u očního a je nejvyšší čas přeměřit oči a vyměnit skla – možná i s obroučkami. A navíc chci zkušenost z řízeného utrácení obohatit o zkušenost z nulového utrácení a zjistit, co to doma všechno vlastně mám.

První březen tedy není můj start. Už před přestěhováním blogu jsem psala o kompletním no buy, ale využívám svojí vrozené nechuti transportovat během stěhování i články a s ohledem na jednoduchost a přehlednost začínám s novým blogem psát nové no buy. Pravidla jsou jednoduchá. Dokud nenašetřím bezpečnostní polštář, jdou všechny finance na spoření. A v druhé půlce roku (březen plus šest = od září) budou mít přednost brýle.

Zároveň kriticky a nemilosrdně seškrtat předplatné, které nevyužívám a povypínat služby, které mám duplicitně nebo „pro případ“ . Nezdá se to, ale když si zajdu dvakrát za týden za 300 Kč do restaurace, je to 600 Kč a já se pak divím, že nevystačím s 1000 Kč na týden. A co se týká knížek – nabízí se obnovit kartičku do knihovny. Hned co přečtu ty, které se mi naskládaly na poličce. Ze dvou třetin není důvod k tomu, abych si ty knížky kupovala domů. Je jen malá část těch, ke kterým se doopravdy vracím.

Pořídila jsem si velký sešit a vracím se ke psaní básniček. Je mi 34 a naposledy jsem psala někdy v patnácti. Bojím se toho, ale zároveň vím, že mi to dá víc než sledovat gear videa na Youtube. Navíc to minimálně zezačátku nebudu nikde zveřejňovat, takže není žádný tlak na výsledek. Odvykla jsem si tvořit a zvykla jsem si nakupovat. To se letos změní.